Ručení za DPH neodvedenou dodavatelem

11. prosinec 2010

Stát ukládá plátcům DPH povinnost prověřovat své dodavatele 

Jednou z novinek, kterou přinese rozsáhlá novela zákona o DPH (parlamentní tisk č. 129, nyní ve druhém čtení) je úplně nový institut ručení odběratele, plátce DPH, za daň z přidané hodnoty neodvedenou finančnímu úřadu dodavatelem. Ručení vznikne tehdy, pokud správce daně prokáže, že odběratel v okamžiku přijetí zdanitelného plnění (zboží, nemovitosti nebo služby) věděl nebo vědět měl a mohl, že:

a) daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,

b) dodavatel, který uskutečňuje zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění, se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo

c) dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

Ke vzniku ručení tedy postačuje nedbalost odběratele (věděl o podvodném jednání dodavatele) a to dokonce pouze tzv. nevědomá nedbalost (odběratel o podvodném jednání dodavatele sice nevěděl, ale vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl), viz. § 16 odst. 1 trestního zákoníku. Jedná se tedy o velmi přísné ustanovení. Odběratel ručí za nezaplacenou daň také tehdy, když je úplata za předmětné zdanitelné plnění bez ekonomického opodstatnění zcela zjevně odchylná od obvyklé ceny.

Nově zavedený institut ručení vypadá na první pohled hrozivě. Zdá se, že při jeho široké aplikaci by mohla být postižena řada nevinných podnikatelů. Na druhou stranu použít tento institut bude pro správce daně v praxi poměrně pracné. Důkazní povinnost je na straně správce daně a prokázat v daňovém řízení, co daňový subjekt věděl nebo mohl a měl vědět, může být pro správce daně poměrně obtížné. Navíc, ručení správce daně vůči odběrateli uplatňuje tzv. ručitelskou výzvou, proti které se odběratel může odvolat, může navrhovat důkazní prostředky a podané odvolání má odkladný účinek. Domnívám se proto, že ručení DPH nebudou správci daně uplatňovat hromadně, měli by jej využívat jen tam, kde to bude oprávněné vzhledem k deklarovanému účelu tohoto institutu, kterým byl boj proti daňovým podvodům.

Nicméně i přesto je na místě opatrnost a plátce daně by po nabytí účinnosti novely měl více prověřovat, od koho zboží či služby nakupuje, a měl by zvážit obstarání důkazů, že nevěděl a ani vědět neměl a nemohl, že DPH, zjednodušeně řečeno, úmyslně nebude zaplacena, a že výše ceny, za kterou nakupuje, není zcela zjevně odchylná od obvyklé ceny plnění.

V případě vážných pochybností, zda dodavatel daň z přidané hodnoty zaplatí, může plátce daně využít institutu dobrovolného zajištění daně a daň z přidané hodnoty uhradit nikoli dodavateli, a přímo správci daně na jím vedený depozitní účet dodavatele. Současně s platbou má odběratel povinnost podat správci daně hlášení se stanovenými údaji.

Je však třeba si uvědomit, že uplatnění tohoto zajištění může výrazně narušit cash flow dodavatele, který by náhle inkasoval pouze úhradu pohledávky bez daně a zdanitelná plnění od jiných plátců přitom musí sám nakupovat s daní. Chybějící prostředky by byly vázané na jeho účtu u správce daně. Zajištění by proto odběratel měl uplatnit s rozvahou a měl by se na něm s dodavatelem smluvně dohodnout. Rovněž technické otázky by měly být řešeny, např. jak bude odběratel dodavateli prokazovat provedení úhrady daně, jak bude postupováno, když finanční úřad platbu použije jiným než předpokládaným způsobem apod.

Daniel Kunc

Komentáře jsou uzavřeny

---

TOPlist